Kampaň na HitHitu opravdicky

Když jsme někdy v létě minulého roku s dílnou jako ŠiBaBi začínali, o tom, že půjdeme na HitHit, jsme rozhodně nepřemýšleli. A proto, že vás zajímalo a zajímá, jak to vlastně s HitHitem chodí a jak to fungovalo u nás, sedla jsem si a napsala jsem to tak, jak to bylo. A jak to je… 

Nejste žádná hitparáda

Od porodu Emičky jsem byla trochu vyšťavená a nedokázala jsem dělat ani na běžných věcech. Určitě víte, jak to myslím. Stačí kojit 4 x za noc, nosit a kolébat miminko několikrát za noc a uspávat několikrát za noc a pokud jste na děti doma sama (Lukáš jezdil do práce doNěmecka), nemáte myšlenky naprosto na nic. Snažíte se alespoň najíst, dojít si na záchod, trochu si odpočinout, občas se namalovat a něco sem tam poklidit a hlavně to přežít. 

Tak jsem to měla já. Neužívala jsem si to.

A v té době přišlo propuštění babičky z práce. Pracovala v kuchyni na dohodu. Chodila neskutečně zdachmaná. Vůbec jí to nedělalo dobře, ale dokud pracovala pořád to ještě šlo.

Pak jednoho dne podlehla střevním parazitům, kteří řádili v Klokanu ve velkém, a bylo. „Už nechoďte, nejste žádná hitparáda…!“ Pronesl pán zaměstnavatel a taky se tak stalo.

Je bez práce a co dál?

Babička to oplakala, protože v tu chvíli bylo jasné, že jen tak něco nesežene. Bydleli jsme v objektu Klokánku v Rozvojové zóně na konci světa a ona, nepojízdná, věčně bolavá ženská se šedinama, nedokázala si zkrátka představit práci v jiném městě. A navíc ta její nemoc. S prášky na hlavu a na spaní, které bere na noc, nemůže chodit po nocích uklízet haly. Jiná práce v Rozvojovce nebyla. Úklid nebo ke strojům.

Domluvili jsme se, že nějakou dobu, ji podržíme. A něco spolu vymyslíme.

Nic ale nepřicházelo.

 

První body od babičky. I když jí stroj rozkousal krk, milovala jsem to body. Představa, že mám něco od své maminky…:-)

Crowfounding?

Abych to uvedla na pravou míru. Mezi HitHitem a tímto stavem bylo ještě několik měsíců, kdy jsem hledala společně s babi řešení. Zkoušeli jsme hledat práci, pak, když bylo jasné, že to jen tak nepůjde, jsme začali vyběhávat dávky (díky Míšo za pomoc) a začala jsem znovu zjišťovat, jak to je s tím důchodem a proč to v jejím případě nelze.

A také jsem nabízela její výrobky na Facebooku. Když začínáte, je to většinou první volba, kterou jako nováček vyzkoušíte. A já si tím chtěla projít. Věděla jsem, že nabízení na skupinkách nebude efektivní, ale potřebovala jsem zpětnou vazbu, zda to, co babi šije, je konkurenceschopné.

Zjistila jsem, že ano. I se strojem, co žere látky a kouše co jde. Babi to tak říkála. Nevím, zda to skutečn stroje umí, ale pokud umí pračka žrát ponožky…:-)

Crowfounding!

Konkurence ale měla lepší stroje, lepší švy na oblečení a hlavně, babi by se jim v rychlosti na obyčejném stoji nedokázala absolutně vyrovnat. 

To jsme věděli už od začátku. Jednu věc šila třeba celé odpoledne. Napřed nastříhala, zjistila, že to má opačně a znovu, potom nastehovat, sešít, zaobroubit, aby to vypadalo, začistit, natlouct druky. Udělat díry po drukách a začít znovu. Tolikrát to fakt ořvala.

 

 

Stříhání? Neměli jsme stůl, babi bolely záda a tak to špendlila na věšáku a pak stříhala na kolenou na zemi.

Proto jsem vytvořila plán na to, jak to celé babiččino snažení uchopit a zajistit tak babičce nejen výplatu ale i trochu klidu po tom šíleném životě, který ale vůbec nebyl nudný.

Napadl mne právě crowfounding na HitHitu. Na vybavení, které jsme potřebovali v začátku – tedy stroje pro profesionální šití – jsme neměli finance. Tak tak jsme drželi sebe a babi a měli jsme dost jídla pro děti a pro nás. Bohužel stav, kdy živíte další dospělou osobu s jedním příjmem by nás během několika měsíců sežral zaživa jako ta pračka ponožky do páru.

HitHit byla naděje, jak získat peníze na rozjezd snu, který by pomohl babičce a nakonec i mě. V tu dobu jsem absolutně nepřemýšlela o tom, že bych snad měla s ŠiBaBi pokračovat v takovém měřítku a že budu jednou hledat další švadleny a zařizovat dílnu. 

Mojí představou byl stav, kdy babi bude vklidu šít zakázky, jedno po druhé, hezky na počkání, bude šít podle přání a bude hezky v klidu doma, hrát s vnučkami a možná se jednou dočká i pravnoučat.

Krutý rozjezd

Založila jsem kampaň na HitHitu a čekala na schválení kampaně. Původní částka, kterou jsme žádali, byla vyšší. Kalkulovali jsme ji tak, aby pokryla babičce měsíce, kdy bude šít odměny, aby pokryla babiččino stříhání a chyby a vše okolo. To ale u HitHitu neprošlo. Nelíbilo se jim, že nemáme žádnou komunitu a sledující a také, že nemáme plán, jak oslovíme s nápadem lidi.

Pro mě to byla novinka. Měla jsem pocit, že sám HitHit bude naši kampaň promovat. Zde nastalo první vystřízlivění. Takhle to určitě není. Pokud se nezasadíte sami o to, aby lidi věděli, tak máte smolíka a jste odsouzeni k neúspěchu.

HitHit žádnou reklamu projektu nezařídí a lidi, kteří přispějí, musíme na stránky dotlačit vlastními silami.

Uf.

 

Jedny z nejhezčích starších fotek. To jsem netušila, jak mě bude focení produktů bavit a co všechno okolo toho vymyslím:-)

Spočítala jsem si, kolik bych musela vložit peněz do reklamy na Facebooku a protočily se mi panenky. To neuplatíme. Měli jsme 1000 Kč na celou propagaci. Víc jsme si nemohli dovolit.  Proto jsme cílovou částku přehodnotili a začali hodně přemýšlet, kde se nacházejí lidi, kteří slyší na příběhy nemocných spoluobčanů. Nic jiného jsme v rukách neměli. Jen příběh a tisícikorunu na reklamu.

Uveřejnění kampaně

Neříkám, že HitHit neví co dělá, jistě v tom mají jasno. I když jsem si přečetla několik článků na téma crowfounding, nakonec jsem v zápalu boje za uveřejnění (schvalovali nás celkem na 3x) slevila snad ze všech nároků (chtěli jsme mít skutečně jistotu, že rozjedeme a v kalkulaci jsme počítali i se zaplacením nájmu babi bytu aspoň na dva měsíce, na který neměla a teprve jsme vyřizovali dávky pro podporu v hmotné nouzi a dávky na bydlení). Ale nakonec nás tlačil čas a peníze do kouta a musela jsem slevit. A nepohlídala jsem si to.

To byla strategická chyba. Nevšimla jsem si, že společně se snížením částky nebudeme mít dostatečně vykryté odměny  (náklady na zakoupení materiálu, čas na ušití) nezaplatíme ani marketing a nebudeme mít vlastně na provoz. To jsem si zprvu vůbec neuvědomila. 

Náklady na odměny – z 90 % jsme měli všechno šité a s náklady na výrobu jsem nedokázala zreflektovat co se týče počtu materiálů na jednotlivé velikosti. A babi mi toho také moc neřekla. Jednou rozstříhala na body metr, jindy půl metr. Takže jsem střílela na slepo.

Podhodnotila jsem ceny a podcenila spotřebu oproti velikostem. Například odměna ve velikosti 134 a odměna ve velikosti 62 stála stejně.

Také mě dostala další věc. Uveřejnila jsem kampaň a rozeslala jsem informace o kampani svým známým a přátelům. Také rodině. Jaké překvapení bylo, když rodina a přátelé na naše prosby o přispění neřekli vůbec NIC. Ze strany přátel jsem se dočkala také odpovědi, zda přispějí babičce na rozjezd a na stroje, že bohužel, sami mají málo (podnikající osoba) a musí myslet na horší čas. Nebudu říkat, že mě to nezklamalo. 

Zklamalo. 

Kdo jiný by měl podpořit rodinu než rodina? Nebo přátelé?

Poštovné, co kouše do zadku

První, co jsem si záhy uvědomila, bylo, že jsem zapoměla na poštovné. Samotné zaslání odměn na více než 70 adres nás nakonec vyšlo na necelé 5500 Kč. 

Dále jsem zpětně zjistila, že musím objednat krabičky, tedy dalších 70 kusů za cca 700 Kč a balící materiál. Razítka s logem a další věci, bez kterých se neobejdeme a najednou jsme měli trochu „problém“.

 

Když nemůžeš, přidej víc

Přidávání odměn je kapitola sama o sobě. Jako správný crowfoundingový začátečník, jsem zjitila, že po slibném rozjezdu se přispěvatelé někde v prostředku zastavili a bylo potřeba prohrabat se možnostmi, jak tu cílovou částku dotlačit do zdárného konce. Přeci nebudu sedět s rukama v klíně a čekat, že to půjde nějak samo?

Co jsem dělala?

  • promovala jem ve skupinách
  • promovala jsem u kamarádů – začali mě hromadně ignorovat nebo rovnou posílat do oněch míst 
  • žádala jsem podnikatele skrze e-maily
  • obeslala jsem x desítek známých osobností – nikoho to nezajímalo.
  • nakonec jsem obeslala i prodejce (Bubulákovo na Slovensku a Econea.cz tady v ČR) – ti slíbili pomoc se sdílením, za což velmi děkujeme

 

Proklaté pytlíčky, které šijí jen otrlé ženy a otrlý muži. Kompletovat kousky, sešívat dohromady, nezbláznit se z toho a mít na to čas, to chce pevné nervy. 

Jednou z možností bylo zaujmout lidi novými odměnami. Já, nezkušená crowfoundingová panna, jsem přidávala odměny zrovna podle toho, co jsme doma ušili a mělo úspěch u těch, kteří byli obdarováni.

Příště už bych to neudělala a ani vy to nedělejte. Vymyslela jsem tak dokonce recyklované pytlíky ze zbytků látek. Ale vůbec jsem nemyslela na to, že babi ty látky musí napřed probrat, sešívat, dokoupit další materiál  –  šnůrku – a že tedy vůbec nebudou takovou recyklovanou hitparádou. A hlavně. Pytlíček jsem vylepila na HitHit za cenu 50 Kč. Jak píšu výše, poštovné samotné stojí minimálně 55 Kč (pokud nechcete něco jen tak hodit do schránky bez dodejky) na adresu. Takže bychom ještě 5 Kč zadotovali z našeho +  šnůrka:-(((

Uf…

Třikrát Uf….

Probrání

Ještě si nepleskáte na čelo? Nakonec se povedlo cílovou částku, která byla 50.000 Kč, vybrat a objednali jsme stroje, které jsme pro babičku vybrali – overlock v cenně 12.000 a coverlock 14.000 Kč . Také jsem obdržela rozpis odměn a začala jsem rozplánovávat materiály.

Zjistila jsem, že:

  • absolutně nezvládneme pokrýt materiálně všechny odměny.
  • nezvládneme je tím pádem dodat v termínu (první odměny měly být rozeslány do 3 týdnů, avšak v té době jsme teprve čekali na peníze od HitHitu).
  • nezaplatíme všechny výdaje na zaslání (balení a poštovné) a pokud začneme šít jen odměny vyblokujeme si celý měsíc a dostaneme se do skluzu s placením, protože nebudeme moci brát objednávky.

 

Stroje nepatří do rukou psychicky nemocným

Ještě zajímavější to bylo poté, co přišly mašiny. Mezi jucháním a rozbalováním nových kamarádů do dílny jsem si všimla informace na návodu, že nejsou vhodné pro psychicky nemocné lidi.

Nepřikládala jsem tomu váhu. Nicméně jen navlíkání a seřizování strojů babi ve výsledku zabralo necelé dva týdny. Z toho jeden stroj úplně „zavrhla“, protože jej nedokázala seřídit a používat. Hlava to nepobrala. Hodně brečela. Já brečela. Všichni jsme brečeli a snad každý z domu se pokusil stroj rozjet. Včetně tchýně.

Tak jsem ho po dvou týdnech opět zabalila do krabice, že nejprve musí babi zvládnout pracovat s overlockem a pak se začne učit na coverlocku.

Po třech dalších týdnech začala zase šít.

První turky od babi, nosí naše Sofinka

Stroje máme, můžeme zavřít

V tu dobu jsem začala babi budovat nějakou identitu. Původně jsem předpokládala – naprosto mylně – že bude schopna vystačit jen s objednávkami od zákazníků a bude šít tzv. na zakázku.

Nic jsem o tom nevěděla. Ani o tom, jak se to dělá, ani o tom, že lidi nebudou objednávat jak diví.

Vystřízlivění přišlo hned, co jsme odeslali několik zakázek. Lidi měli opačný názor na to, co je hezké. Babi to vyděla ve svém světě prostě jinak. Několik zakázek jsme tedy ze začátku vzali hned zpět a další přešívaly. Moje chyba byla předpokládat, že to, co považujeme za hezké, se nebude líbit lidem.

Také jsme dost rychle narazili s tím, že babi nedokázala ušít jednu věc dvakrát stejně. No ani totožně. Vždy si ji nějak upravila, někde něco udělala jinak.

A nakonec nás dostalo to, že když se někomu líbilo něco, co už ušila, neměla další látku a nebylo možné lidem nabídnout stejný vzor, protože e-shop jej vyprodal.

Většina e-shopů nám nechtěla nabídnout VO cenu, nemohli jsme vzít jen „tak“ 10 metrů od jednoho vzoru. Neměli jme na to finance. Proto jsme dál nakupovali po dvou až třech metrech od vzoru.

Během měsíce jsme zažívali silné provozní turbulence, museli jsme našívat odměny, na které jsme z velké části neměli materiál a také nějak platit účty a nájem. 

Zjistila jsem (což jsem ostatně nějak tušila), že babi nebude schopna sama nějak přijímat a komunikovat zakázky, nebude schopna ani stanovovat ceny nebo dělat sama sobě marketing. Jednou si řekla za tepláky ve velikosti XL 300 Kč. Samotný materiál vyšel na 500 Kč. To by si nevidělala ani na tu studenou vodu.

Zjistila jsem, že TO nefunguje tak, že lidé si budou objednávat na základě výzev na FB a že budu muset dál pokračovat v práci na marketingu. Strávila jsem hodiny a hodiny komunikacemi s lidmi na FB. Už bych to znovu nechtěla zažít:) Byly to perné chvilky.

Věnovala jsem ŠiBaBi hodně svého času, kolikrát po nocích. Nechtěla jsem to vzdát, byla jsem si jistá, že to prostě musí jít jinak.

 

První, naprosto první mikina s oušky od babi. Nedokonalá, hrozně okousaná, na zkoušku na coverlocku, ale naše a Ema ji nosila ještě nedávno. Už z ní vyrostla.

Pocity?

Celý HitHit a crowfounding mi byl velkou lekcí, výzvou a neskutečně jsem se kvůli němu zapotila. Samotná příprava kampaně se nesmí podcenit. Zpětně bych vše lépe propočítala, nezapomínala bych (ale ono se to dělá těžko, když vám jde měsíc z měsíce o živobytí) na poštovné a podobně. Poučila bych se, že takhle se to nedělá.

Zda bych to udělala nově správně netuším. To, že se poučíte z vlastních chyb v minulosti vá totiž neříká, jak se to dělá správně:-)

Průběh kampaně hodnotím jako dobrý, ačkoliv jsem si chvilkama připadala jako žebrák klepající na dveře s prosíkem o pár korun.

A konec kampaně? Ještě stále není hotovo. Abychom mohli vůbec fungovat, museli jsme začít vytvářet cashflow a to prostě s jednou nemocnou ženou, dvěma dětmi a jednou ženou s vykojeným mozkem jde strašně pomalu. Ale jde to.

Díky tomu, že jsme hned neodšili všechny odměny (práce pro babi na cca 2 měsíce v jejím tehdejším psych. stavu) a začala jsem okamžitě jednat a rozjíždět funkční model pro další podnikání, získali jsme hromadu času navíc, spoustu dalších zákazníků a vybudovali jsme komunitu lidí, kteří za námi stojí.

Kdybych tehdy rozhodla jinak a šla cestou – rychle odbavit odměny, nejspíš bychom právě teď byli stále tam (v Klokánku) a nejspíš bychom to vzdali.

Všem, kterým jsme odměny nedodali, jsem nyní nabídla poukaz do e-shopu. Myslím, že jsme zvládli odšít a odbavit cca 50 až 60 % všech odměn. Zbývající přispěvatelé si budou moci vybrat podle svého.

Bohužel jsou mezi námi i tací, kteří mi několikrát psali na FB, nebo na e-mail a i tací, kteří mi vyhrožovali, že pokud svoji odměnu nedostanou v termínu, zveřejní, jaký jsme zloději.

Byl to zrovna človíček, který vybral pytlíček za 50 Kč. Když jsem se omluvila, že to nezvládáme, že  bojujeme s turbulencemi jak se dá, přišly mi právě takové ošklivé e-maily. V nich bylo, že jsme do toho vůbec neměli ani jít, když víme, že to nezvládneme v termínu….

Mezi dalšími byli také lidé, kteří se své odměny úplně vzdali, ač zaplatili mnohem více. Klobouk dolů!

A tak se na závěr ptám:“ Co je to vlastně crowfounding?“

Je to nástroj, kterým si honíme svoje ega, když přispějeme? Že jsme teď ti, co udělali dobrou věc?

Je to nástroj pro zloděje a zlodějky, kteří nemají co na práci, jen chtějí peníze po lidech na vzdušné zámky?

Nebo je to nástroj pro ty, kteří nemají peníze, mají sen a vizi a chtějí zlepšit život nejen sobě ale i dalším lidem okolo?

Je to e-shop, kde si koupíte nějakou určitou věc a čekáte ji v termínu? 

Nebo je to systém, kde projekty začínají, končí, vzkvétají nebo to nakonec nezvládnou vůbec?

Nebo je to skutečně místo, kde se plní sny, pomocí druhých. Kde s vybírají peníze, které pomáhají postavit to, co by jinak nikdy nevzniklo?

Jak to vnímáte vy? Já mám dost rozporuplné pocity. Jako přispěvatel dvou dalších kampaní jsem v jednom případě svoji odměnu vůbec nedostala. Druhou vlastně také ještě ne.

Odměnou mi osobně je sledovat, že to ti lidé skutečně dokázali a to pomocí mých peněz, ale také vlastní píle. Protože nebýt jí, nikdy bych se o nich nedozvěděla. Nemám potřebu někomu šlapat na kuří oka. Moc dobře vím, jak je to strašně složité něco funkčního vybudovat a vydat ze sebe vše, co jde.

Bohužel jsou i tací, kteří mají pocit, že babi využívám.

Ti co nás znají. vědí, že se v tomto směru nemusím absolutně obhajovat.

A tím bych tento příspěvek zakončila 🙂

 

Moc děkuji

 


Leave your thought here