Babi vypráví: Jak se šije s psychickou poruchou?

Protože babi Jaruš je na ty internety prý krátká, tak jsem ji požádala, ať to sepíše hezky na papír a já že to za ni přepíšu. Geniální…

Jak se šije s psychickou poruchou?

„Dnes mě dcera Helena požádala, abych vyjádřila své pocity u šití.

K povaze mé nemoci a lékům, které mají mé pocity umrtvovat jsem ráda, že mohu šít. Pro rodinu a pro ostatní, kterým se ruční práce líbí.

Nešila jsem skoro 20 let. Měla jsem kdysi výborný šicí stroj švýcarské značky. Začínala jsem se učit šít na babiččině Singrovce.

Šila jsem všechno a pak jsem si později udělala kurz pro švadleny a dostala jsem osvědčení. Tenkrát, ještě za totáče, byla švadlena královnou. A pak po revoluci jsme se staly nepotřebnými. Skoro všechny švadleny zlikvidovalo dovážené oblečení z venku. Oblečení po někom.

Jednou jsem musela svůj krásný stroj prodat. Neměla jsem pro holky na Mikuláše. A tím mé šití skončilo.

Po tak dlouhé době znovu sedím u stroje. Vůbec jsem si neuvědomila, ze začátku, že jsem jednou šila. 
Sedím u něho někdy dlouhé hodiny a hlavou se mi táhnou zapomenuté vzpomínky. Můj mozek je jako počítač, vidím věci, které se staly.

Šiju občas i „krtky“

Někdy si myslím, že ke stroji nepatřím, že to neumím, že to nedokážu. A pak taky nastane situace, kdy u stroje sedí naprostý packal, co dělá jednu věc půl dne, nemůže si vzpomenout, jak se co dělá, i když postup zná.

Sedím pak s rukama v klíně nad tou prací a chce se mi brečet. Takovým pokaženým výtvorům říkám „Krtek“.

Krtek proto, že jsem kdysi šila hračky pro Moravskou ústřednu a při šití krtků jsem ušila jednoho, co svět ještě neviděl.

Až teď chápu, že už tenkrát šil packal.

Šiju křivě jako děda dělal křivě obrázky

Chtěla bych šít více, ale zatím to nejde.

Každý obleček má pro mě zvláštní význam. Má svůj svět, Vzniká postupně podle mé fantazie. Často ho beru do ruky ještě víckrát a kontroluji každý steh. Nejsem s prací spokojená, stále opravuji, přešívám a stále nacházím drobné chyby, které mě nutí opravovat.

Někdy vůbec nevím, že jsem to šila já. Dívám se na to očima někoho jiného. Někdy šiji křivě, protože v ten moment vidím na křivo. To stejné stříhání. Vše si měřím a stejně mi to utíká.

Vzpomínám na svého tátu, který udělala rámečky taky na křivo. Tenkrát jsem ještě netušila, že mě stihne stejná nemoc.

No nedá se nic dělat, musím s tím šít

Musím s tím žít, protože život je krásný a nejsem sama tak postižená. Není to vidět, nechci aby to bylo vidět, ale já vím.

Chci šít a tvořit, abych žila, ne abych živořila, jak si přeje náš stát. Chci být užitečná, mít radost z každé věci ušité pro někoho z Vás. Nechci se litovat, myslím si, že pak už lítost ani nepocítím.

Zlepšování možná ani nepříjde, nemoc mi to nedovoluje, ale bojuji, má to smysl. Dalo mi to hodně. To je mé poděkování mé dceři a Vám všem.“


Leave your thought here